Ráno nás zastihlo na parkovišti hotelu Comfort Inn & Suites Page s benefity typu Wi-Fi bez zabezpečení... Ale co si budeme povídat, nemá cenu na sebe jakkoliv upoutávat pozornost, a tak přeskládáváme auto ze spánkové do provozní konfigurace a jdeme si dopřát trochu hygieny na nedalekou Shellku, kde jsme večer čerpali.
První (ne)plánová návštěva dne se měla odbýt v Antelope Canyon, který byl však ne nepřekvapivě v sedm ráno uzavřený a to uzavřený až tak, že ani myšlenky na zadní vrátka a vstup mimo ta vrátka do nedlouhého, ale o to zajímavějšího a fotogeničtějšího místa nepřicházela v úvahu. Aneb i přes nekřesťanské (vtipné v případě indiánů kmene Navajo) peníze za průvodce, by to bylo pořád levnější než případná pokuta za trespassing :-) Jenže čekat na otevření parku by nám ukradlo nemálo času, kterého jsme měli už tak málo :-) Takže vzhůru do kovárny, nebo aspoň k podkově...
Horseshoe Bend znamenala zajížďku zpět, ale s tím se počítalo, takže "who cares". Na písčitém parkovišti jsme odstavili náš dům na kolečkách a vydali se mokrým pískem za pískotu maličkých komárů přes kopec pod zakaboněnou ranní oblohou. A tam se skrýval zákrut řeky Colorado připomínající svým tvarem koňskou podkovu. No abych pravdu řekl, tak jsem nebyl uchvácen, tak jako mnozí přede mnou a jistě i po mně, za kouknutí jistě stojí, ale že bych tam chtěl vysedávat celý den... :-) Zlatý hřeb večera (a snad i dne) byl teprve před námi...
Zion se zjevoval postupně od západu, jak nečekané vzhledem k našemu příjezdu od východu. Sněhový poprašek kryjící okolní kopečky jen dokazoval, že včerejší chumelení v Grand Canyonu nebylo pouhým přeludem, a není zas tak moc divu, opět jsme se pohybovali okolo 2.000mnm. Už aperitiv v podobě zmiňovaných skal a hor působil natolik magicky, že mě nijak zvlášť z míry nevyvedly ani nekonečné kolony aut, ve kterých jsme uvízli, a dokonce ani kyvadlový provoz jedním z nespočtu tunelů.
Ty kolony, jen tak mimochodem, nevěštily nic dobrého, což se potvrdilo o chvíli později, kdy jsme dorazili k jižní hranici parku (u města Springdale). Zde se nalézá Zion National Park Visitor Center s obřími parkovišti, kde nebylo jediné místo volné. Obdobně nechutné poznání nás čekalo i o něco severněji před Zion Human History Museum. Po dalším kilometru jízdy zpět, ano jestli máte pocit, že jsme projeli skrze celý park a teď se vracíme zpět, nemýlíte se, v zatáčce na most přes Virgin River si nešlo nevšimnout několika odstavených aut v zatáčce. Takhle rozhodně parkoviště nevypadá a ani tu vlastně nebylo místo na normální auto, ale když holky vystoupily předem a já vylezl okénkem :-) tak jsme ho tam dostali. Ve spěchu na spatřený shuttle bus se mi podařilo nezamknout auto, což jsme přirozeně zjistili až po návratu. Zastávka autobusu, Zion Canyon Junction, ležela necelých 300m od našeho rádoby parkoviště, ale i tak jsme si pěkně mákli. Autobus nás provezl skrze Zion Canyon Scenic Drive, která je v sezóně otevřena snad jen pro tuto konkrétní hromadnou dopravu.
Zion's must see - Angels Landing, náš první cíl. Z shuttle busu jsme vyskočili na zastávce pojmenované The Grotto, přeskočili Rubikon a nebo aspoň Panenskou řeku, abychom mohli sladit své kroky s West Rim Trail, ze kterého po více než třech kilometrech chůze po širokých upravených chodnících odbočíte vpravo, do divočiny, na Angels Landing. Připravte se však na malý šok, opustíte široké bezpečné cesty a začnete stoupat tu a tam po uzoučkých strmých pěšinkách vedoucích po uklouzané skále. Ještě že je vám místy dopřáno zachytit se ocelového řetězu, který dodá vašim nejistým krokům tolik potřebné jistoty. No a pokud zrovna jistotu nehledáte, tak právě pro vás tu trčí cedule upozorňující na počet mrtvých, kteří nezvládli přistání tak jak andělé... BTW od otevření trailu tady zahynulo 15 lidí, poslední v březnu 2017. Zůstává však otázkou, zda za otevření trailu považovat rok 1926 nebo 2004, který stojí na zmiňované ceduli (kde je vidno "pouhých" 6 úmrtí). Tak či tak vás nechci odradit, vždyť kupříkladu na Lysé hoře zemřelo údajně okolo 20 lidí za posledních 40 let. Zkrátka jsem chtěl říct, že by nebylo dobré podcenit tuto cestu a zároveň vám doporučit obrnit se zejména trpělivostí, poněvadž často tu budete čekat na průchod ostatních skrze úseky s kyvadlovým provozem. Každopádně odměna v podobě výhledů, ale i krásy samotné skály bude sladká. Vynechat ji by bylo nesmírnou škodou a to i v případě tom, že výhledy neoceňujete, stále si totiž můžete zadovádět s čipmanky (zemní veverky), kteří jsou více než přítulní a ochotně vám vlezou do odloženého batohu, aby si pochutnali na čemkoliv k jídlu :-)
Nadále se naše cesty poměrně netypicky rozdělily. Andrejka se vydala podél toku Virgin River odlovit nějakou tu kešku zatímco na nás čekal Observation Point.
K Andrejčině cestě vám moc neřeknu, snad jen toliko, že jsem byl znovu ohromen sílou a nebezpečností místních "živlů". O čem to mluvím? Cedule v povodí zmiňovaného "potůčku" upozorňovaly na bleskové povodně a nebezpečí smrti. Pokud jste nic takového neviděli, tak doporučuji YouTube, díky kterému tu příležitost máte. No vypadá to asi následovně. Širokým údolím/korytem teče sotva znatelná říčka, když tu z ničeho nic, ani pršet nemusí, se "na obzoru" objeví hektar pokáceného lesa, kterak "čistí" to obrovské říční koryto. Je to jako byste otevřeli vodovodní kohoutek a rázem tu je veletok, posbírá naštípané kmeny a následně bere vše, co mu stojí v cestě... Neuvěřitelné!
Ale zpět k našemu výstupu na Observation Point. Svoji cestu jsme započali na zastávce shuttle busu Weeping Rock, kde jsme nastoupili na East Rim Trail, pokračovali po East Mesa Trail a z něho odbočili na samotný Observation Point. Na rozdíl od předcházejícího výstupu (1.350-1.650mnm) nás nečekal žádný letální zážitek, na stranu druhou to bylo výš (1.350-2.000mnm), takže cesta byla svým způsobem náročnější. Vzhledem k typickému nedostatku času bylo třeba sebou trochu pohnout, což se odrazilo i v dosaženém čase. Jestliže značení hovořilo o 6h trailu, my to zvládli za rovné 3h. Na vyhlídku jsme dorazili slušnou průměrnou rychlostí 4,6km/h. A když už jsme nahoře, tak tu chvíli zůstaňme, stejně tak jak jsme to učinili my. S jablky v ruce jsme usedli na skalní výběžek a vychutnávali si lahodného výhledu do celého údolí. Sledovali jsme výstup lidí na Angels Landing hluboko pod námi, zákrut Virginia River, která zde shodou okolností tvoří překrásnou podkovu (za mě mnohem zajímavější než Horseshoe Bend) a vůbec, bylo to naprosto úchvatné. Díky slušné nadmořské výšce jsme mohli obdivovat i okolní stejně vysoké vrcholy/náhorní plošiny poseté sněhem. Bomba! No a ani nás neochudili o sníh. LOL, koulovačka mezi kaktusy, to je bizarní... Ale nejen skalami živ je člověk a proto by bylo škodou nezmínit srdečné chování pěších, se kterými jsme se potkávali. Pokud byste se rozhodli na vrchol nešplhat, tak aspoň vyběhněte do spodní partie East Rim Trailu kopírující říčku Echo Canyon v soutěsce, která vzdáleně připomíná Antelope Canyon.
Z Weeping Rocku, výchozího i cílového bodu naší cesty na Observation Point, jsme nakonec ještě vyrazili na konečnou/točnu shuttle busu - Temple of Sinawava a rychle zpátky k nezamčenému autu, kde již dobrých pět minut čekala Andrejka.
Zion jsme opouštěli s kolektivním vědomím, že by si zasloužil mnohem více času, který bychom mu rádi vyhradili, jen kdyby se proti nám nespiklo počasí... Jednoznačně doporučeníhodný park.
Na zbývajících 300km, které nás dělily od Las Vegas se nestalo extra nic zajímavého. Andrejce se neznámo kde (někde na mezi) podařilo odlovit další kešku, mi se pro změnu podařilo od nějaké čerpací stanice vyjet jednosměrkou v opačné směru a přídavkem objet dva kruháče a kousek, než mi došlo, že v černo-černé noci jedu bez zapnutých světel :-)
Noční příjezd do Vegas lze glorifikovat, osvětlený Strip působí vážně magicky a přitažlivě. Nicméně nám to zcela stačilo formou rychlíku aniž bychom vystupovali z auta. Po náročných cestách a turistice jsme se nemohli dočkat hotelu. Záměrně jsme si připlatili za domnělý luxus, Plaza Hotel & Casino. No ano, stále šlo jen o *** hotel, nicméně fotografie pokojů ukazovaly slušnou porci luxusu, 22 patrový neony osvícený hotel z roku 1971 s více než 1.000 pokoji se ukázal i v Bondovce Diamonds Are Forever nebo v neméně ztřeštěné filmové sérii Back to the Future. Přestože tu proběhly dvě rekonstrukce - 2004 a 2011, nebylo to nějak vidět, popř. že bychom měli štěstí na jeden z původních pokojů? Z blízka bylo vše omšelé, staré a nevábné. Nic na tom nemění skutečnost, že všude bylo čisto a uklizeno. A to jsem ještě více než velkoryse přeskočil kapitolu o nepříliš zdařilém check-inu, parkování, výtazích a dalším, co si ani nepamatuji. Tak či tak, dorazili jsme okolo půl jedenácté a vesele si to šněrovali rovnou do postele.
Zajímavé odkazy:
Zdolaná vzdálenost:
První (ne)plánová návštěva dne se měla odbýt v Antelope Canyon, který byl však ne nepřekvapivě v sedm ráno uzavřený a to uzavřený až tak, že ani myšlenky na zadní vrátka a vstup mimo ta vrátka do nedlouhého, ale o to zajímavějšího a fotogeničtějšího místa nepřicházela v úvahu. Aneb i přes nekřesťanské (vtipné v případě indiánů kmene Navajo) peníze za průvodce, by to bylo pořád levnější než případná pokuta za trespassing :-) Jenže čekat na otevření parku by nám ukradlo nemálo času, kterého jsme měli už tak málo :-) Takže vzhůru do kovárny, nebo aspoň k podkově...
Horseshoe Bend znamenala zajížďku zpět, ale s tím se počítalo, takže "who cares". Na písčitém parkovišti jsme odstavili náš dům na kolečkách a vydali se mokrým pískem za pískotu maličkých komárů přes kopec pod zakaboněnou ranní oblohou. A tam se skrýval zákrut řeky Colorado připomínající svým tvarem koňskou podkovu. No abych pravdu řekl, tak jsem nebyl uchvácen, tak jako mnozí přede mnou a jistě i po mně, za kouknutí jistě stojí, ale že bych tam chtěl vysedávat celý den... :-) Zlatý hřeb večera (a snad i dne) byl teprve před námi...
Zion se zjevoval postupně od západu, jak nečekané vzhledem k našemu příjezdu od východu. Sněhový poprašek kryjící okolní kopečky jen dokazoval, že včerejší chumelení v Grand Canyonu nebylo pouhým přeludem, a není zas tak moc divu, opět jsme se pohybovali okolo 2.000mnm. Už aperitiv v podobě zmiňovaných skal a hor působil natolik magicky, že mě nijak zvlášť z míry nevyvedly ani nekonečné kolony aut, ve kterých jsme uvízli, a dokonce ani kyvadlový provoz jedním z nespočtu tunelů.
Ty kolony, jen tak mimochodem, nevěštily nic dobrého, což se potvrdilo o chvíli později, kdy jsme dorazili k jižní hranici parku (u města Springdale). Zde se nalézá Zion National Park Visitor Center s obřími parkovišti, kde nebylo jediné místo volné. Obdobně nechutné poznání nás čekalo i o něco severněji před Zion Human History Museum. Po dalším kilometru jízdy zpět, ano jestli máte pocit, že jsme projeli skrze celý park a teď se vracíme zpět, nemýlíte se, v zatáčce na most přes Virgin River si nešlo nevšimnout několika odstavených aut v zatáčce. Takhle rozhodně parkoviště nevypadá a ani tu vlastně nebylo místo na normální auto, ale když holky vystoupily předem a já vylezl okénkem :-) tak jsme ho tam dostali. Ve spěchu na spatřený shuttle bus se mi podařilo nezamknout auto, což jsme přirozeně zjistili až po návratu. Zastávka autobusu, Zion Canyon Junction, ležela necelých 300m od našeho rádoby parkoviště, ale i tak jsme si pěkně mákli. Autobus nás provezl skrze Zion Canyon Scenic Drive, která je v sezóně otevřena snad jen pro tuto konkrétní hromadnou dopravu.
Zion's must see - Angels Landing, náš první cíl. Z shuttle busu jsme vyskočili na zastávce pojmenované The Grotto, přeskočili Rubikon a nebo aspoň Panenskou řeku, abychom mohli sladit své kroky s West Rim Trail, ze kterého po více než třech kilometrech chůze po širokých upravených chodnících odbočíte vpravo, do divočiny, na Angels Landing. Připravte se však na malý šok, opustíte široké bezpečné cesty a začnete stoupat tu a tam po uzoučkých strmých pěšinkách vedoucích po uklouzané skále. Ještě že je vám místy dopřáno zachytit se ocelového řetězu, který dodá vašim nejistým krokům tolik potřebné jistoty. No a pokud zrovna jistotu nehledáte, tak právě pro vás tu trčí cedule upozorňující na počet mrtvých, kteří nezvládli přistání tak jak andělé... BTW od otevření trailu tady zahynulo 15 lidí, poslední v březnu 2017. Zůstává však otázkou, zda za otevření trailu považovat rok 1926 nebo 2004, který stojí na zmiňované ceduli (kde je vidno "pouhých" 6 úmrtí). Tak či tak vás nechci odradit, vždyť kupříkladu na Lysé hoře zemřelo údajně okolo 20 lidí za posledních 40 let. Zkrátka jsem chtěl říct, že by nebylo dobré podcenit tuto cestu a zároveň vám doporučit obrnit se zejména trpělivostí, poněvadž často tu budete čekat na průchod ostatních skrze úseky s kyvadlovým provozem. Každopádně odměna v podobě výhledů, ale i krásy samotné skály bude sladká. Vynechat ji by bylo nesmírnou škodou a to i v případě tom, že výhledy neoceňujete, stále si totiž můžete zadovádět s čipmanky (zemní veverky), kteří jsou více než přítulní a ochotně vám vlezou do odloženého batohu, aby si pochutnali na čemkoliv k jídlu :-)
Nadále se naše cesty poměrně netypicky rozdělily. Andrejka se vydala podél toku Virgin River odlovit nějakou tu kešku zatímco na nás čekal Observation Point.
K Andrejčině cestě vám moc neřeknu, snad jen toliko, že jsem byl znovu ohromen sílou a nebezpečností místních "živlů". O čem to mluvím? Cedule v povodí zmiňovaného "potůčku" upozorňovaly na bleskové povodně a nebezpečí smrti. Pokud jste nic takového neviděli, tak doporučuji YouTube, díky kterému tu příležitost máte. No vypadá to asi následovně. Širokým údolím/korytem teče sotva znatelná říčka, když tu z ničeho nic, ani pršet nemusí, se "na obzoru" objeví hektar pokáceného lesa, kterak "čistí" to obrovské říční koryto. Je to jako byste otevřeli vodovodní kohoutek a rázem tu je veletok, posbírá naštípané kmeny a následně bere vše, co mu stojí v cestě... Neuvěřitelné!
Ale zpět k našemu výstupu na Observation Point. Svoji cestu jsme započali na zastávce shuttle busu Weeping Rock, kde jsme nastoupili na East Rim Trail, pokračovali po East Mesa Trail a z něho odbočili na samotný Observation Point. Na rozdíl od předcházejícího výstupu (1.350-1.650mnm) nás nečekal žádný letální zážitek, na stranu druhou to bylo výš (1.350-2.000mnm), takže cesta byla svým způsobem náročnější. Vzhledem k typickému nedostatku času bylo třeba sebou trochu pohnout, což se odrazilo i v dosaženém čase. Jestliže značení hovořilo o 6h trailu, my to zvládli za rovné 3h. Na vyhlídku jsme dorazili slušnou průměrnou rychlostí 4,6km/h. A když už jsme nahoře, tak tu chvíli zůstaňme, stejně tak jak jsme to učinili my. S jablky v ruce jsme usedli na skalní výběžek a vychutnávali si lahodného výhledu do celého údolí. Sledovali jsme výstup lidí na Angels Landing hluboko pod námi, zákrut Virginia River, která zde shodou okolností tvoří překrásnou podkovu (za mě mnohem zajímavější než Horseshoe Bend) a vůbec, bylo to naprosto úchvatné. Díky slušné nadmořské výšce jsme mohli obdivovat i okolní stejně vysoké vrcholy/náhorní plošiny poseté sněhem. Bomba! No a ani nás neochudili o sníh. LOL, koulovačka mezi kaktusy, to je bizarní... Ale nejen skalami živ je člověk a proto by bylo škodou nezmínit srdečné chování pěších, se kterými jsme se potkávali. Pokud byste se rozhodli na vrchol nešplhat, tak aspoň vyběhněte do spodní partie East Rim Trailu kopírující říčku Echo Canyon v soutěsce, která vzdáleně připomíná Antelope Canyon.
Z Weeping Rocku, výchozího i cílového bodu naší cesty na Observation Point, jsme nakonec ještě vyrazili na konečnou/točnu shuttle busu - Temple of Sinawava a rychle zpátky k nezamčenému autu, kde již dobrých pět minut čekala Andrejka.
Zion jsme opouštěli s kolektivním vědomím, že by si zasloužil mnohem více času, který bychom mu rádi vyhradili, jen kdyby se proti nám nespiklo počasí... Jednoznačně doporučeníhodný park.
Na zbývajících 300km, které nás dělily od Las Vegas se nestalo extra nic zajímavého. Andrejce se neznámo kde (někde na mezi) podařilo odlovit další kešku, mi se pro změnu podařilo od nějaké čerpací stanice vyjet jednosměrkou v opačné směru a přídavkem objet dva kruháče a kousek, než mi došlo, že v černo-černé noci jedu bez zapnutých světel :-)
Noční příjezd do Vegas lze glorifikovat, osvětlený Strip působí vážně magicky a přitažlivě. Nicméně nám to zcela stačilo formou rychlíku aniž bychom vystupovali z auta. Po náročných cestách a turistice jsme se nemohli dočkat hotelu. Záměrně jsme si připlatili za domnělý luxus, Plaza Hotel & Casino. No ano, stále šlo jen o *** hotel, nicméně fotografie pokojů ukazovaly slušnou porci luxusu, 22 patrový neony osvícený hotel z roku 1971 s více než 1.000 pokoji se ukázal i v Bondovce Diamonds Are Forever nebo v neméně ztřeštěné filmové sérii Back to the Future. Přestože tu proběhly dvě rekonstrukce - 2004 a 2011, nebylo to nějak vidět, popř. že bychom měli štěstí na jeden z původních pokojů? Z blízka bylo vše omšelé, staré a nevábné. Nic na tom nemění skutečnost, že všude bylo čisto a uklizeno. A to jsem ještě více než velkoryse přeskočil kapitolu o nepříliš zdařilém check-inu, parkování, výtazích a dalším, co si ani nepamatuji. Tak či tak, dorazili jsme okolo půl jedenácté a vesele si to šněrovali rovnou do postele.
Zajímavé odkazy:
- https://www.antelopecanyon.com/
- https://en.wikipedia.org/wiki/Navajo
- https://en.wikipedia.org/wiki/Trespass
- https://en.wikipedia.org/wiki/Horseshoe_Bend_(Arizona)
- https://www.nps.gov/zion/index.htm
- http://www.springdaletown.com/
- http://www.zionnational-park.com/zion-angels-landing-trail.htm
- https://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_chipmunk
- https://en.wikipedia.org/wiki/Virgin_River
- http://www.zionnational-park.com/zion-observation-point-trail.htm
- http://www.plazahotelcasino.com/
Místo spánku:
Zdolaná vzdálenost:
- celkem, 22,1km
- HorseShoe Bend, 1,4km
- Angels Landing, 8,2km
- Observation Point, 12,5km
Komentáře
Okomentovat