Okolo sedmé ranní se probouzíme v American Best Inn, snad nejlevnějším hotelovém ubytování v Las Vegas, kde za noc zaplatíte asi tak polovinu toho, co za přespání v Polní Rolní :-) Krom obligátně ucpané americké toalety nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě předpovědi počasí na následující dny. Vidina dešťů křížící naše zájmy v Zionu nás přivedla ke změně nezměnitelných plánů :-) A tak místo pobytu v Las Vegas balíme a hodinu před polednem si již naše zadky hoví v nepříliš luxusních sedačkách našeho nepříliš luxusního přibližovadla.
Sotva uteče tři čtvrtě hodina, už zase zastavujeme. Ano tak blízko od centra centra hříchu se nachází zkrocený živel - Colorado River spolu s technicky ojedinělou památkou, která mi měla vyrazit dech a neučinila tak - Hoover Dam. V době svého vzniku (30. léta 20. stol) se honosila titulem největší přehrada světa a její tvůrci se během stavby museli vypořádat s mnoha výzvami a problémy. Přes to všechno mi WOW pocit protekl mezi prsty. No ano, bylo to dobré, ale asi jsem zkrátka čekal více. Jo a nezapomeňte na to, že pokud jste viděli přehradu focenou před rokem 2010, mnohé se změnilo. U. S. Highway 93, jediná tehdejší tranzitní cesta, která procházela přes hráz přehrady je dnes pouze přístupovou cestou pro její prohlídku. Abyste se na ni dostali (myšleno na hráz), budete muset zdolat několik nepěkných zatáček a v neposlední řadě i přísnou bezpečnostní prohlídku, takže zapomeňte na zbraně apod., poděkovat můžete samozřejmě teroristům z 11.9.2001. K tomu si připočítejte povinný poplatek $10 za parkování na vyhrazeném parkovišti a nekonečné kolony. Jako alternativu vám mohu nabídnou parkoviště o nějakou tu zatáčku dříve, jedná se o otevřenou plochu, kde můžete stát zdarma, ale zase se nedostanete na samotnou hráz (pěšky vám to po silnici neprojde, resp. vás něco na úzké silnici žvejkne). Nevadí, z parkoviště je možné projít přes "muzeum" pod otevřeným nebem, dozvědět se mnohé o samotné stavbě a konečně vystoupit na dnešní tranzit - Hoover Dam Baypass dokončený v roce 2010 a od té doby úspěšně hyzdící všechny letecké pohledy :-) BTW pro prohlídku přehrady je naopak tím nejvhodnějším místem.
No a pak dalších dvě stovky kilometrů pouští než se zjevily krásné jehličnaté lesy lemující nevelké silnice, kterými jsme se přibližovali k hranicím Grand Canyon National Park.
U vstupu nás z budky uvítala sympatická indiánka, které jsme však téměř vůbec nerozuměl :-) Ale i přes tyto drobné komunikační problémy se mi podařilo zakoupit roční vstupenku do národních parků USA (tzv. Annual Pass). Kouzelná kartička za 80USD platí pro celou posádku automobilu a nemůže se vám nevyplatit už asi při návštěvě třetího národní parku (v jistých případech i dříve, samo sebou záleží na počtu lidí v autě a ceně vstupného, které se celkem logicky park od parku liší) no a to se nezmiňuji o skutečnosti, že na kartičku lze vepsat dvě jména řidičů, takže běžná praxe velí vyplnit jednoho řidiče a po návratu ze Států kartu prodat za polovinu dalším šťastlivcům. V praxi to pro nás znamenalo asi toliko, že všechny národní parky (pozor, do státních se s Annual Pass nedostanete) jsme viděli bratru za 13,34USD (80/2/3).
Ale zpět k pozdní návštěvě Grand Canyonu, na který nám bohužel nezbyl dostatek času. Jestliže jsme po cestě tu a tam zahlédl něco bílého mezi stromy, co nemohlo nepřipomínat sníh, tak po zastavení na parkovišti Vistor Center u Mather Point bylo jasno, z potemnělého nebe podloženého mlhou regulérně chumelilo. Proti takovému výpadu jsme nasadili ten nejtěžší kalibr v podobě zimních bund, jupí, netáhly jsme je zbytečně. Na zmiňované vyhlídce Mather Point jsem na krátko přišel o řeč, první pohled je naprosto ohromující a ne, vážně se to nedá popsat, to se musí zažít. Úchvatné!
Naši prohlídku Grand Canyonu jsme vzali lehce za špatný konec. Auto jsme nechali stát na strategicky nejvíce nevhodném místě South Rim, na tom nejvýchodnějším, i když většina zajímavého se odehrává na západě. No a díky časovému presu a skutečnosti, že roundtrip Rim Trailu (cesta tam a zpět lemující jižní okraj kaňonu) měří téměř 30km, nezbylo nám, než využít Shuttle Buses, které jsou zdarma, rozuměj v ceně vstupného. No a to byla chyba... Autobusy jsou především pomalé jak šneci a navíc značení jejich zastávek je nelogické, špatné. My jsme využili služeb modré (Village Route) a červené linky (Hermits Rest Route). V případě té modré to bylo dejme tomu ještě cajk, ale v případě červené šlo o totální selhání. Po cestě na konečnou/točnu - Hermits Rest, naleznete 9 zastávek, kdežto při cestě zpět jen tři. Tj. největší smysl má jít pěšky ve směru zmiňované konečné, případné nezajímavé úseky (těžko byste je však pohledali) přeskočit busem a zpět se vézt bez nějakého zbytečného zastavování. My jsme to udělali přesně naopak...
Tak či onak šlo o nesmírně silný zážitek, který ještě tvrdila místní vysoká, Mule Deer byli navyklí na lidi natolik, že nebylo problémem přiblížit se na dva, tři metry. Tato setkání třetího druhu dokázali překonat snad jen daňci z obory Holedná v Brně, kteří vám žerou z ruky :-) Je pravdou, že čím déle trávíte pohledem na tu úchvatnou přírodní scenérii, tím "běžnější" vám postupně začne připadat. Ale to je asi nezvratný osud všech takto rozlehlých "divů", které jsem měl to štěstí vidět.
Takže nakonec jediné, co nás může mrzet, není to, že jsme ještě neviděli kaňon z vyhlídky X a Y, ale to, že jsme do něj nesestoupili. Ano, cesta je údajně náročná a striktně doporučovaná jako dvoudenní, ale Češi mají v nedobrém zvyku podnikat ji v průběhu jednoho dne. Nám nehrozilo obvyklé nebezpečí v podobě dehydratace na spalujícím slunci, to snad spíše, že bychom umrzli :-) S ohledem na rozumnost takové cesty a fyzičku holek, je nakonec asi dobře, že jsme ten čas neměli, protože bychom se o to stoprocentně pokusili ;-) Teď trochu zmateně žertuji, vím že bychom to dali a bez debat je škoda, že jsme to nestihli.
Zpět do auta usedáme okolo osmé hodiny, jenže vedle nás usedá i tma. Po cestě zkušebně zastavujeme u ještě jedné vyhlídky na JV, ale ukazuje se, že není vidět zhola nic, tedy s výjimkou nádherné noční oblohy poseté hvězdami. Jen mi vysvětlete, kam se poděla ta nekonečná oblačnost. Nechápu, nevadí, krása!
Míříme severně - Horseshoe Bend, Page, Antelope Canyon. Místo spánku jsme vyhlíželi po cestě poměrně neúspěšně, nakonec padla volba na předměstí města Page. Po doplnění paliva a noční hygieně na čerpací stanici drze zastavujeme na parkovišti za hotelem Comfort Inn & Suites Page.
Zajímavé odkazy:
Zdolaná vzdálenost:
Sotva uteče tři čtvrtě hodina, už zase zastavujeme. Ano tak blízko od centra centra hříchu se nachází zkrocený živel - Colorado River spolu s technicky ojedinělou památkou, která mi měla vyrazit dech a neučinila tak - Hoover Dam. V době svého vzniku (30. léta 20. stol) se honosila titulem největší přehrada světa a její tvůrci se během stavby museli vypořádat s mnoha výzvami a problémy. Přes to všechno mi WOW pocit protekl mezi prsty. No ano, bylo to dobré, ale asi jsem zkrátka čekal více. Jo a nezapomeňte na to, že pokud jste viděli přehradu focenou před rokem 2010, mnohé se změnilo. U. S. Highway 93, jediná tehdejší tranzitní cesta, která procházela přes hráz přehrady je dnes pouze přístupovou cestou pro její prohlídku. Abyste se na ni dostali (myšleno na hráz), budete muset zdolat několik nepěkných zatáček a v neposlední řadě i přísnou bezpečnostní prohlídku, takže zapomeňte na zbraně apod., poděkovat můžete samozřejmě teroristům z 11.9.2001. K tomu si připočítejte povinný poplatek $10 za parkování na vyhrazeném parkovišti a nekonečné kolony. Jako alternativu vám mohu nabídnou parkoviště o nějakou tu zatáčku dříve, jedná se o otevřenou plochu, kde můžete stát zdarma, ale zase se nedostanete na samotnou hráz (pěšky vám to po silnici neprojde, resp. vás něco na úzké silnici žvejkne). Nevadí, z parkoviště je možné projít přes "muzeum" pod otevřeným nebem, dozvědět se mnohé o samotné stavbě a konečně vystoupit na dnešní tranzit - Hoover Dam Baypass dokončený v roce 2010 a od té doby úspěšně hyzdící všechny letecké pohledy :-) BTW pro prohlídku přehrady je naopak tím nejvhodnějším místem.
No a pak dalších dvě stovky kilometrů pouští než se zjevily krásné jehličnaté lesy lemující nevelké silnice, kterými jsme se přibližovali k hranicím Grand Canyon National Park.
U vstupu nás z budky uvítala sympatická indiánka, které jsme však téměř vůbec nerozuměl :-) Ale i přes tyto drobné komunikační problémy se mi podařilo zakoupit roční vstupenku do národních parků USA (tzv. Annual Pass). Kouzelná kartička za 80USD platí pro celou posádku automobilu a nemůže se vám nevyplatit už asi při návštěvě třetího národní parku (v jistých případech i dříve, samo sebou záleží na počtu lidí v autě a ceně vstupného, které se celkem logicky park od parku liší) no a to se nezmiňuji o skutečnosti, že na kartičku lze vepsat dvě jména řidičů, takže běžná praxe velí vyplnit jednoho řidiče a po návratu ze Států kartu prodat za polovinu dalším šťastlivcům. V praxi to pro nás znamenalo asi toliko, že všechny národní parky (pozor, do státních se s Annual Pass nedostanete) jsme viděli bratru za 13,34USD (80/2/3).
Ale zpět k pozdní návštěvě Grand Canyonu, na který nám bohužel nezbyl dostatek času. Jestliže jsme po cestě tu a tam zahlédl něco bílého mezi stromy, co nemohlo nepřipomínat sníh, tak po zastavení na parkovišti Vistor Center u Mather Point bylo jasno, z potemnělého nebe podloženého mlhou regulérně chumelilo. Proti takovému výpadu jsme nasadili ten nejtěžší kalibr v podobě zimních bund, jupí, netáhly jsme je zbytečně. Na zmiňované vyhlídce Mather Point jsem na krátko přišel o řeč, první pohled je naprosto ohromující a ne, vážně se to nedá popsat, to se musí zažít. Úchvatné!
Naši prohlídku Grand Canyonu jsme vzali lehce za špatný konec. Auto jsme nechali stát na strategicky nejvíce nevhodném místě South Rim, na tom nejvýchodnějším, i když většina zajímavého se odehrává na západě. No a díky časovému presu a skutečnosti, že roundtrip Rim Trailu (cesta tam a zpět lemující jižní okraj kaňonu) měří téměř 30km, nezbylo nám, než využít Shuttle Buses, které jsou zdarma, rozuměj v ceně vstupného. No a to byla chyba... Autobusy jsou především pomalé jak šneci a navíc značení jejich zastávek je nelogické, špatné. My jsme využili služeb modré (Village Route) a červené linky (Hermits Rest Route). V případě té modré to bylo dejme tomu ještě cajk, ale v případě červené šlo o totální selhání. Po cestě na konečnou/točnu - Hermits Rest, naleznete 9 zastávek, kdežto při cestě zpět jen tři. Tj. největší smysl má jít pěšky ve směru zmiňované konečné, případné nezajímavé úseky (těžko byste je však pohledali) přeskočit busem a zpět se vézt bez nějakého zbytečného zastavování. My jsme to udělali přesně naopak...
Tak či onak šlo o nesmírně silný zážitek, který ještě tvrdila místní vysoká, Mule Deer byli navyklí na lidi natolik, že nebylo problémem přiblížit se na dva, tři metry. Tato setkání třetího druhu dokázali překonat snad jen daňci z obory Holedná v Brně, kteří vám žerou z ruky :-) Je pravdou, že čím déle trávíte pohledem na tu úchvatnou přírodní scenérii, tím "běžnější" vám postupně začne připadat. Ale to je asi nezvratný osud všech takto rozlehlých "divů", které jsem měl to štěstí vidět.
Takže nakonec jediné, co nás může mrzet, není to, že jsme ještě neviděli kaňon z vyhlídky X a Y, ale to, že jsme do něj nesestoupili. Ano, cesta je údajně náročná a striktně doporučovaná jako dvoudenní, ale Češi mají v nedobrém zvyku podnikat ji v průběhu jednoho dne. Nám nehrozilo obvyklé nebezpečí v podobě dehydratace na spalujícím slunci, to snad spíše, že bychom umrzli :-) S ohledem na rozumnost takové cesty a fyzičku holek, je nakonec asi dobře, že jsme ten čas neměli, protože bychom se o to stoprocentně pokusili ;-) Teď trochu zmateně žertuji, vím že bychom to dali a bez debat je škoda, že jsme to nestihli.
Zpět do auta usedáme okolo osmé hodiny, jenže vedle nás usedá i tma. Po cestě zkušebně zastavujeme u ještě jedné vyhlídky na JV, ale ukazuje se, že není vidět zhola nic, tedy s výjimkou nádherné noční oblohy poseté hvězdami. Jen mi vysvětlete, kam se poděla ta nekonečná oblačnost. Nechápu, nevadí, krása!
Míříme severně - Horseshoe Bend, Page, Antelope Canyon. Místo spánku jsme vyhlíželi po cestě poměrně neúspěšně, nakonec padla volba na předměstí města Page. Po doplnění paliva a noční hygieně na čerpací stanici drze zastavujeme na parkovišti za hotelem Comfort Inn & Suites Page.
Zajímavé odkazy:
- https://en.wikipedia.org/wiki/Colorado_River
- https://en.wikipedia.org/wiki/Hoover_Dam
- https://en.wikipedia.org/wiki/U.S._Route_93
- https://www.nps.gov/grca/index.htm
- https://store.usgs.gov/pass/annual.html
- https://www.nps.gov/grca/learn/management/cvip09.htm
- https://en.wikipedia.org/wiki/Mule_deer
- http://www.lesymb.cz/obora-holedna.html?id=36
- https://en.wikipedia.org/wiki/Page,_Arizona
Místo spánku:
Zdolaná vzdálenost:
- celkem, 7,5km
- Hoover Dam, 1,0km
- Rim Trail, 6,5km
Komentáře
Okomentovat