Den 5 (23.4.2016), Santa Barbara a Los Angeles

5:30, Gaviota Southbound Rest Area, probouzím se rozlámaný a zmrzlý. Tento stav se postupně zlepšuje, ale znatelně až díky snídani a ranní hygieně.

O hodinu později si to již vesele drandíme na Santa Barbaru za doprovodu rozkošně vycházejícího slunce, hor po jedné straně a moře s ropnými plošinami v mlžném oparu na straně druhé. Ve městě zastavujeme na krátkou prohlídku, na parkovištích lze ještě stát zdarma, na Ameriku je očividně stále brzy ráno. Slunce opírající se do kopců nad mořem zkušeně prokresluje detaily urbanistické koncepce v Honda Valley, písečné pláže zachycují naše stopy, proplétáme se přístavem podél Santa Barbara Sailing a Yach Clubu, okolo S. B. Maritime Museum. Autem pak ochutnáme krásně upravený East Cabrillo Boulevard a u S. B. Zoo na nás čekal návrat na pověstnou "1".

Malibu, proslulé městečko ležící podél neméně známé silnice Pacific Coast Highway nabízí více než třicet kilometrů písečných pláží. Zdejší lokalitu proslavili stejným dílem surfery oblíbené pláže a nemovitosti vlastněné holywoodskými hvězdami. Peníze se zde skloňují v mnoha ohledech, ať už jde o výši cen bydlení, luxusní auta na každém kroku nebo ceny čehokoliv jiného. Tyto malichernosti nás však netrápily :-) Dopoledne se pomalu stáčelo k polední "výhni", modrá obloha, rozžhavené slunce, zkrátka pozvánka na pláž. Auto jsme zahodil u silnice a vyrazili na písek posetý strážnými věžemi z "Pobřežní hlídky". Ale nenechte se mýlit, jen několik desítek mil severně nás v noci div nenavštívil strýček mráz a ani čerstvý vítr starající se o nemalé vlny zrovna nevylepšoval tepelný komfort. No na koupání to zrovna nebylo, byť v moři se poměrně neúspěšně snažilo několik neoprenových surfařů... Ale odolejte volání Paficiku (Tichého oceánu). V převlékárně jsem skočil do plavek a vyrazil vlnám vstříc. Ještěže Andrejka neměla nachystaný foťák, jen díky tomu nezachytila mé holé pozadí v okamžiku, kdy po mě sáhla první vlna (podcenil jsem její sílu) a pohrála si se mnou jak s kusem topolové kůry :-) Vlastně jsem netušil jak pokročilé gymnastické figury zvládá moje tělo, když mu pomůže vlnka :-) Během našich hrátek mi stáhla plavky až ke kolenům, namasírovala mě na mořském dnu posázeném lávovými kameny (kéž by) a pak mě vyplivla zpět na třpytící se písek na pláži. No vlastně to ani nebyla taková sranda, jak se tvářím, skoro to bylo na vhození bílého ručníku do ringu nebo povolání prsaté záchranářky s červeným plovákem v podpaží, škoda že věže zely prázdnotou. Když jsem se posbíral, přišla řada na zúčtování, tak pojď barde... Ouha, skoro by se dalo říct, že nebylo k nalezení míst, ze kterých by mé tělo krvavě neplakalo :-) Okouzlující výkon, překvapivá ostrost kamení a písku... Ale co už, chtěl jsem ze sebe opláchnout nalepený písek, tak mi nezbylo než do slané vody vlézt znovu a asi zbytečné zatěžovat popisem pocitů spjatých se solí v ranách :-) Záhy jsem zapomněl na chlad a odřené tělo, to když se jen kousek od nás zjevila letka delfínů umně sjíždějící vlny, závistivé pohledy neohrabaných surfařů nešlo přehlédnout. Šlo o mé první setkání s delfíny a rozhodně ho mohu označit jako nezapomenutelné. Jakmile se ztratila z dohledu tato elegantní zvířata, rozhodli jsme se pro ústup, na pořadu dne se skvěly další body.

Santa Monica již přímo sousedí s Los Angeles, aspoň teoretickým vrcholem dne. Z mapových podkladů by se zdálo, že jde jen o součást/předměstí města andělů. Ve skutečnosti tomu tak není a hlavně v tomto (našem) kontextu na tom zcela nesejde. Chtěli jsem si prohlédnout nejznámější místní atrakci Santa Monica Pier s proslulým zábavním parkem "na moři" Pacific Park honosícím se obřím kolem. Drobné problémy s parkováním (mamutí cena) nás od tohoto úmyslu odradily. Žádná škoda, jedeme dál :-)

Zastavili jsme až o dvě míle jižněji na neméně profláknutém místě, které vám vnucuje nejeden průvodce - Venice Beach... Aaaaa. WTF? Ulice plná úchylů? Vítr přecházející ve vichřici svádí souboj s rozžhaveným kotoučem putujícím po nebi. Shora sleduje absurdnost a bláznivost, o kterou zakopáváte na každém kroku... WTF? Shity advice za $1, no nekupte to! Fajn, viděno a teď rychle pryč :-)

Los Angeles tak nějak stěží odlišíte od Santa Monicy, aspoň z pohledu zastaveného území, jak už jsem zmínil o několik vět dříve. Po plážovém šoku by to chtělo trochu relaxu a i kdyby ne, tak v plánu jednoduše stálo Beverly Hills... Přiznám se, že jsem očekával trochu větší "vau" efekt, ale co už. Palmy kopírující nesnesitelně široké bulváry, kterým se s výjimkou naší káry prohání celkem bouráky. Všude vládne pohoda, upravenost, bohatství a zdánlivý klid.

Asi to bude chtít zase nějaké vzrůšo. Hollywoodský chodník slávy! No ty voe, to je zase děs, nuda, zklamání, davy lidí, davy příživníků, davy podivných existencí. Tak tohle místo mi vážně nesedlo... Když prolézáme neúspěšně patnáctým obchodem a třetí garáží, aniž bychom byli narazili na veřejné toalety, začíná převládat jediný pocit - naštvání.

Kladné pocity z Hollywood Boulevard zdaleka nevylepšily kolony, ve kterých jsme beznadějně uvízli. Po nekonečných dopravních peripetiích nás to vyplivlo u Hollywood Reservoir. Pěkná nádrž, konečně něco, na co se dá dívat :-) A pak vzhůru do kopců, nečekaně Hollywood Hills :-) A pak již Hollywood Sign. A co byste řekli, nic! Zase nuda, nuda a šeď. Co by mohlo být zajímavé? Vylézt na kopec, jenže to nejde, nechcete-li skočit v rukou místních šerifů... Takže o zábavu se budeme muset postarat sami :-) Předně jsme zaparkovali na druhém kopci, než všichni ostatní, v obytné čtvrti, kde to bylo zadara, ale tak trochu hrozilo, že nám to někdo odtáhne... Neodtáhl :-) A pak prašný trek, konečně zase na nohách na malé vycházce, kaktusy, kytky, stromy, keře a sucho... skoro děs, ale pořád zdaleka nejlepší z LA :-)

Pozdní odpoledne se přihlásilo v podobě hladu. Ale tak jo, koukneme do obchoďnáku, Walmart byla moje jasná volba. Špatná volba! Obchoďnák na druhém konci města nezní děsivě, tedy do okamžiku, než si uvědomíte, že se pohybujete v městské aglomeraci čítající 10 miliónů lidí s rozlohou 1.302km^2, tj. necelé tři Prahy :-) Úspěšnost mé volby snad nejvíce vynikne ve světle ostatních událostí, jakože vystoupíte na parkovišti, ale vytoužený obchod je zavřený a krom celého omšelého okolí vás děsí vlastně každá persona z černošského getha, ve kterém se zcela zbytečně po zcela zbytečných desítkách mil procházíme :-) O paní, které jsme prošly za zadkem auta, která nás o chvíli později dojela, aby vyskočila z auta a ztropila ubohé divadelní představení plné křiku a slz, kdy se nás snad snažila usvědčit ze sprosté ignorace přikázání "Neprolezeš za zadkem auta řidičova". Nebýt toho, že jsem se necítil příliš bezpečně a že jsem hysterce příliš nerozuměl, poslal bych ji klidně do... Však víte kam!

Andrejčina navigace objevila o pár bloků další potraviny, takže napnout plachty a foukat... Že by nemohlo být hůř? Ale jistě... Z louže do bláta, mexikánská čtvrť na mě působila ještě ostřeji než ta předešlá. Na parkovišti nám pod kola skočilo malé dítě v potrhaném oblečení a vynutilo si otevření okénka, aby mohlo žebrat. Nasadil jsem typickou a ne příliš falešnou pózu, že nerozumím, zatímco má noha sešlápla plynový pedál na podlahu! Ale jistě, že jsem rozuměl cinkání kováků v plechovce od špenátu... Trochu jsem se děsil, že po návratu z frankensteinových potravin najdeme otisky plechovky na celém autě, naštěstí se tak nestalo. Jo a ty potraviny... No hrůza jako všechny podivné existence okolo. Šup do auta a zase mizíme!

Long Beach už je na dohled a spolu s ním i trocha pohody. Zdáli a pak z blízka můžete obdivovat RMS Queen Mary. Zaoceánský parník postavený v třicátých letech minulého století patřil v době svého vzniku k největším plavidlům na této planetě. Přes svůj pohnutý osud (zejména během druhého dílu celosvětového válečného šílenství) se dožil dnešních dní a možná i spokojeně spočívá již přes dvacet let zakotven v Long Beach. Uvnitř jsme nebyli, to nám nedovolil čas vyhrazený pro tento den, ale věřte, že zde naleznete hotel, muzeum, restauraci a kdo ví, co dalšího.

Při obdivování mohutnosti a majestátnosti lodi se den nachýlil ke svému konci. Zaparkovali jsme drze bez placení na pláži, kde se pomalu končilo svatební veselí, které podkreslovalo za oceánský horizont zapadající slunce, nádhera, konečně máme v LA na co koukat.

Po cestě z města upoutalo náš zrak obří oceanárium a mě i asfalt, poněvadž jeho začernění spolu s vysokými mantinely ukazovalo na závodní kořeny a taky že jo, Long Beach Raceway se může pyšnit pořádáním různých motoristických událostí a to nejen v historii, ale i během dnešních dní...

Long Beach mi zvedlo náladu, i downtown totiž stál za vidění a jako zlatý hřeb večera přišel Whole Foods Market, který je okouzlujícím místem pro nákupy, potraviny na úrovni, které potěší, zvlášť po bláznivém dni v bláznivém městě, které na mě působí značně odpudivě.

Spolu s tmou mizí i naše stopy zdaleka ne andělské. Dálnice s dvakrát šesti pruhy hostí kolony i okolo jedenácté večerní, ach jaká radost. Dvakrát usínám za volantem a nemohu se dočkat odpočívadla. Tentokrát se jím má stát Whitewater Rest Area - Westbound - Riverside County a také stává, jenže až pět minut po půlnoci, takže hurá na kutě.