Den 3 (21.4.2016), Sekvoje

Zpět na noční parkoviště Targetu. V plánované tři hodiny ráno po teoretických šesti hodinách (v mém případě asi 2h) spánku jsem sedl za volant a vyrazili jsme nocí k prvnímu milníku našeho putování - sekvojím. Nejprve však bylo nutné vymotat se ze SF a musím říct, že ze začátku mi to moc nešlo a to i přestože jsem jel podle navigace (Nokia Here na Androidu), která na rozdíl ode mě zvládá navigaci v pruzích :-) Zkrátka, než jsem si zvykl v přepruhované dálniční síti nemalé městské aglomerace, co který pokyn znamená, znamenalo to pár desítek mil navíc, kterými jsme museli řešit má selhání. Ruku v ruce s tím šel i ztracený čas za volantem, který mimochodem na děsivě dlouhých přesunech necupital zrovna ohromující rychlostí. Ke zlepšení došlo až v podhůří Kings Canyon National Parks. Auto, které jsme obdrželi s plnou nádrží se začalo domáhat své krmě, holky byly dávno vzhůru, všichni jsme toužili po vyčištění zubů a toaletě. Bohužel místní benzínka v nějakém nejmenovaném vidlákově neoplývala hygienickými parametry, které bychom mohli jakkoliv ocenit, tedy netouží-li po negativní reklamě :-) Rozpačití, ve výsledku však spokojení, jsme naskákali zpět do auta a za volant se posadila Janička, která se s automatem sžila překvapivě rychle. A díky jí za to, sám bych to totiž nikdy neodřídil... Plíživě (důsledek maximální povolené rychlosti) se před námi začaly zjevovat hory a spolu s tím rostlo naše vzrušení. Těsně před hranicemi parku došlo i na zastávku pro Andrejčino všudepřítomné keškování, které nebylo vůbec od věci, poněvadž nám přinášelo okamžiky, kdy se člověk mohl zastavit a vychutnávat krásu okolo, jakože jí začalo přibývat geometrickou řadou... Hory, skály, lesy, rozhledy a obrovské stromy. Ani nevím jak, projíždíme branou zmiňovaného národního parku, který byl v těchto dnech shodou náhod otevřen bezplatně.

Naši pozornost upoutává něco, kvůli čemu ihned musíme zastavit, kdo neviděl na vlastní oči, asi teď nepochopí... Obrovský není opravdu přiléhající popis, působivost setkání s první mamutí sekvojí je obtížně reprodukovatelné. Za sebe mohu snad jen poznamenat, že síla tohoto okamžiku se mi vryla hluboko do paměti, zkrátka blízké setkání třetího druhu!

Po vystřízlivění z prvotního okouzlení jsme se přesunuli na první parkoviště, které v tyto ranní chvíle zelo prázdnotou podobně jako nebe postrádající mráčky. Toaleta, sprcha (v umyvadle) a voda, propriety, které nám zdarma (rozuměj, jen díky nulovému vstupu) poskytl park, protizikaantikomarsprej a jídlo bylo bohužel už ve vlastní režii :-) Na parkovišti nás uvítalo východiště několika stezek, takže hurá na cestu, první pěší dobrodružství nehodlalo déle čekat. Trasu naleznete níže, ale i tak vězte, že první nesla jméno Big Stump Trail a zcela překvapivě nás zavedla k velkému pařezu :-) Možná by nebylo na škodu zmínit jméno stromu, který se stal pařezem - Mark Twain Tree. Vůně jehličí rozpáleného na slunci, obří stromy na každém kroku, květy a krása všude vůkol, nádhera, nádhera a nádhera. Oproti přivítání v šílenosti honosící se nápisem San Francisco to bylo jako vstoupit do ráje...

Po rozkošném nahlédnutí do světa velikánů přišlo na řadu objevování těch největších. Krátký přesun severně nám umožnil projít General Grant Trail. Název zcela jasně naznačuje s kým jsme měli tu čest, s druhým největším stromem světa - General Grant. Slova? Marné! To je třeba zažít.

Střelku kompasu jsme nechali obkroužit polovinu kružnice, poněvadž ten správný směr byl pro tentokrát jižní. Netrvalo dlouho a projeli jsme branou Sequoia National Parku. A ještě než jsme zamířili k šampionovi, odskočili jsme si na nedlouhý trail podél řeky Marble Fork Kaweah River, s názevem Tokopah Valley Trail. Trochu jsme si však zadělali na problémy tím, že jsme neohroženě napochodovali (rozuměj, tento termín je ve Státech vyhrazen ježdění autem :-)) do kempu s vrátnicí/kioskem bez obsluhy (sezóna ještě zdaleka nezačala). Na tomto/těchto místech funguje takzvaná samoregistrace, vyplníte rezervační kartu, kterou vhodíte do schránky umístěné typicky na vrátnici/kiosku a hlavně sami o sobě zašlete peníze na účet kempu, why not...

Třetí trek se nesl ve znamení vody, kamenů, skal, modré oblohy, sekvojí a nakonec i ještěrek, hadů, syslů a sněhu :-) První zastávce vzdáleni jen několik mil a přesto nás krajina udivovala krásami nespatřenými a jako závěrečná meta úchvatné vodopády (Tokopah Falls)... Luxus, luxus, luxus! Jen ten návrat... Čekalo nás malé nemilé překvapení, zelený lísteček za stěrači, tzv. Campground Courtesy Notice. Přestože jsme v kempu zůstat nechtěli a použili jsme ho jen jako parkoviště, nějaký dobrák, asi správce, který se rozhodně nenacházel na místech očekávaných, nikdo o něm pak již neslyšel a ani nikdo nevěděl, kde mu je konec, nám zanechal tento dáreček. Vzhledem k tomu, že na něm byla vypsaná SPZtka našeho vozu, nečinilo nám to radost. Pravdou však také je, že při snaze dopátrat se správce a nebo aspoň někoho přibližně zodpovědného za kemp, či něco "státního" v okolí, jsme buď nikoho nenašli nebo se stali obětí vtípků typu "jak shnijeme ve vězení". Tak či onak, se nás většina oslovených snažila uklidnit, že pokud tam opravdu nenocujeme, neexistuje žádný důvod, abychom za to platili a že zelený lísteček vlastně ani neexistuje :-)

O nemnoho mil dále jsme se opět vylodili, tentokráte na místě nejzasvěcenějším, aspoň z pohledu počtu turistů, Giant Forest Sequoia Grove v Sequoia National Park. Na řadu přišel král, General Sherman Tree, nejobjemnější strom svět a zároveň největší žijící organismus na světě. Těžko říct, zda bych ho mezi dalšími neskutečnými obry rozpoznal... Bodejť by také jo, když se ve stejném sekvojovém háji dají nalézt třetí a čtvrtý největší strom světa - President a Lincoln, které jsou si v mnohém podobné. Však jest to zcela lhostejno, sekvoje z první desítky dosahují uctihodných rozměrů zcela přesahujících lidská měřítka, takže o nějakém tom metru více či méně v obvodu kmene popř. výšce je malicherné mluvit :-) Vězte že na stezkách Sherman Tree Trail a Congress Trail vás potká tolik omamných stromů, že počáteční nadšení a nepochopení začne pomalu nahrazovat pocit běžnosti, prostě vše okolo je tak velké až to přestává překvapovat.

Následující zastávkou se stalo Giant Forest Museum, několik budov, obchodů a parkovišť obklopených skvostnými mohykány. Po kukandě a odpočinku tu vyvstala potřeba x-tého přesunu dne, pro tentokráte ne však dále po hlavní silnici, ale bokem, do kopců po úzké silničce, kde nebylo nouze o napínavé momenty při vyhýbání se protijedoucím vozům, zvlášť, když za volantem seděla moje maličkost.

Tunnel Log je jednou z průjezdných/průchodných sekvojí, tato konkrétně nežije již od roku 1937, kdy padla přes silnici Crescent Meadow Road. Nepřekvapivě jsme si jí museli projet, kolikrát v životě se vám podaří autem projet skrze strom, aniž byste o ten život přišli?

I Hanging Rock Trail nezůstal nic vděčný svému jménu. Obrovská skála na které zůstal viset stejně monstrózní kámen. Možná to takhle vyznělo pohrdavě nebo aspoň obyčejně, ale opak je pravdou. Pomalu scházející slunce mělo dost síly na to, aby nás svými paprsky drželo nažhavené a to i v leže na zemi, po které se promenádovaly pozoruhodné černé ještěrky s modrými bříšky. Ve vzduchu své umění vyšší pilotáže předváděli zástupci čeledi krkavcovitých. A tak jsme mohli jen stěží věnovat svoji pozornost jednomu jedinému aspektu všeobklopující krásy. A to jsem se ještě nezmínil o překrásném lese za zády, Moro Rock po levici a neskutečně rozsáhlému a hlubokému údolí, skrze které si svoji cestu hledá Marble Fork Kaweah River. Nádhera, kterou prosím nevynechejte.

Jen o půl kilometru dále na nás pokukovalo vyvrcholení dne, tedy aspoň co se nadmořské výšky týká (zdálo by se, ve skutečnosti to zdaleka není pravda). Kóta 2050mnm přísluší skalnatému vrcholu Moro Rock, který zakončuje slepou ulici/cestu - Moro Rock Trail. Trocha dobrodružství, když stoupáte k nebesům a pak zasloužený rozhled, rozhled ještě lepší a povedenější než z předchozí skály. Vřele doporučuji, i kdyby foukal severní vítr, popř. jakýkoliv jiný, jen ne teplý :-)

A dál, dál už nebylo nic. S přicházejícím večerem se připlazila i otravná nutnost nechat uzrávat první hluboké zážitky v dlouhodobé paměti, opustit nad míru luxusní národní park a vydat se na 100km dlouhou cestu do hotelu. Že by první skutečný spánek od pražského odletu? Ano! Fairfield Inn&Suites Marriot ve městě Kingsburg to jistí.