Přísloví o malém světě se naplnilo už při naší společné cestě na Letiště Václava Havla Praha, BTW koho že, pro ježkovi oči, napadl tento skvělý, báječný a neotřelý název pro Ruzyni? Ale zpět k poloplným sklenicím přísloví, sraz Andrejky s Jáňou a mojí maličkostí se měl odehrát na výše zmiňovaném letišti ve tři čtvrtě na šest, ale chtěla tomu náhoda či pravděpodobnost (záleží na úhlu pohledu (samozřejmě v radiánech)), že k setkání došlo už o něco dříve, na Můstku, při přestupu z "Céčka" na "Áčko" (snad mi rozumí i moji Pražané, byť na ně nemluvím barvičkami ;-)).
Kdo by to byl řekl, že na letiště dorazíme včas a vše poběží jak na drátkách? Tedy, kdo by to neřekl? Sem s ním, popovídáme si! No dobře, dobře, přeci jenom tu byl někdo, kdo se postaral o drobný problém, nějaký Němec, snad Alzheimer... Těžko říct, proč bych si jinak nechával při cestování přes půl světa nůž v příručním zavazadle. To dostalo za odměnu bonusovou jízdu rentgenem a já si vysloužil předvolání k židličce obžalovaných. Benevolentní úředník bezpečnostního oddělení mi sice umožnil vstup na palubu letadla i s touto "zbraní hromadného ničení", ale upozornil mě, že jeho kolegové v Království takové pochopení mít nebudou a ať nepočítám s tím, že bych švýcarák dostal do Států... Korunu tomu, ne noži, nasadila Andrejka se svojí excelentní radou, ať ho zkusím převézt (propašovat) v konečníku a to si snad ani nezaslouží komentář :-)
Během našeho letu se nestalo nic, co by stálo za větší pozornost. Při vzletu mi ne nepřekvapivě nebylo zrovna dobře, prostě klasika. Na stranu druhou, počkat, nebyla spíš třetí (ve vzduchu je těch dostupných stran, zdá se, přeci jen více) mi přišla fajn, fajn, fajnová poloprázdnost naší linky AKA sedni si kam je libo... Vylosoval jsem si místo u okénka, výměnou za ztrátu společnosti nejvíc nejdražších spolucestujících (Janička usnula ještě před vzletem a Andrejka byla zaujata výhledem ven, takže to třeba ani nepostřehly). Pozorování Londýna mě chytlo natolik, až mi začalo být líto, že let končí tak brzy. Přeci jenom mlhy nad city, kolony aut řítící se po špatných stranách silnic a do tiché tmavé noci jak reflektory zářící zelená fotbalová hřiště (podle Wikipedie se na území Londýna nacházelo v roce 2016 dvacet sedm fotbalových stadionů s kapacitou pro více než 5.000 lidí) a nakonec i odraz měsíce ve tmavých hladinách okolních řek a rybníků mi učaroval.
Vylodění se na třetím terminálu londýnského letiště Heathrow proběhlo někdy okolo 22h, po malé obhlídce letiště nás čekala společenská hra "najdi si, bezdomovče, koutek na spaní". Procházka jednotlivými podlažími terminálů odhalila několik životaschopných kandidátů pro přenocování. Tím nejlepším se zdál koutek na konci prvního patra třetího terminálu naproti restauraci The Three Bells. Ta bohužel neplánovala jen tak zavřít a vesele vyhrávala dál a dál, proto jsme si dopřáli trochu nutné hygieny na toaletách umístěných hned za rohem a pak čekali až to zhasnou. BTW na výběr jsme měli velkou plochu na zemi, kovové židličky a stará rozřezaná prosezená koženková křesílka, na která padla volba. Prosíravě jsme pospojovali zavazadla a když někdy mezi jedenáctou a dvanáctou utichla hudba z nedalekého baru, ulehli jsme (tedy v rámci možností, o leh de facto nešlo :-)). Povídačky o nevhodnosti spánkových pokusů v Heathrow nás od našeho plánu, uspořit nemalou pálku za hotel, neodradily, navíc odvážným přeje štěstí, a tak krom motorizované rolby na podlahy a utěraček laviček, křehký spánek trojice dočasných bezdomovců nikdo nerušil.
Zajímavé odkazy:
Zdolaná vzdálenost:
Kdo by to byl řekl, že na letiště dorazíme včas a vše poběží jak na drátkách? Tedy, kdo by to neřekl? Sem s ním, popovídáme si! No dobře, dobře, přeci jenom tu byl někdo, kdo se postaral o drobný problém, nějaký Němec, snad Alzheimer... Těžko říct, proč bych si jinak nechával při cestování přes půl světa nůž v příručním zavazadle. To dostalo za odměnu bonusovou jízdu rentgenem a já si vysloužil předvolání k židličce obžalovaných. Benevolentní úředník bezpečnostního oddělení mi sice umožnil vstup na palubu letadla i s touto "zbraní hromadného ničení", ale upozornil mě, že jeho kolegové v Království takové pochopení mít nebudou a ať nepočítám s tím, že bych švýcarák dostal do Států... Korunu tomu, ne noži, nasadila Andrejka se svojí excelentní radou, ať ho zkusím převézt (propašovat) v konečníku a to si snad ani nezaslouží komentář :-)
Během našeho letu se nestalo nic, co by stálo za větší pozornost. Při vzletu mi ne nepřekvapivě nebylo zrovna dobře, prostě klasika. Na stranu druhou, počkat, nebyla spíš třetí (ve vzduchu je těch dostupných stran, zdá se, přeci jen více) mi přišla fajn, fajn, fajnová poloprázdnost naší linky AKA sedni si kam je libo... Vylosoval jsem si místo u okénka, výměnou za ztrátu společnosti nejvíc nejdražších spolucestujících (Janička usnula ještě před vzletem a Andrejka byla zaujata výhledem ven, takže to třeba ani nepostřehly). Pozorování Londýna mě chytlo natolik, až mi začalo být líto, že let končí tak brzy. Přeci jenom mlhy nad city, kolony aut řítící se po špatných stranách silnic a do tiché tmavé noci jak reflektory zářící zelená fotbalová hřiště (podle Wikipedie se na území Londýna nacházelo v roce 2016 dvacet sedm fotbalových stadionů s kapacitou pro více než 5.000 lidí) a nakonec i odraz měsíce ve tmavých hladinách okolních řek a rybníků mi učaroval.
Vylodění se na třetím terminálu londýnského letiště Heathrow proběhlo někdy okolo 22h, po malé obhlídce letiště nás čekala společenská hra "najdi si, bezdomovče, koutek na spaní". Procházka jednotlivými podlažími terminálů odhalila několik životaschopných kandidátů pro přenocování. Tím nejlepším se zdál koutek na konci prvního patra třetího terminálu naproti restauraci The Three Bells. Ta bohužel neplánovala jen tak zavřít a vesele vyhrávala dál a dál, proto jsme si dopřáli trochu nutné hygieny na toaletách umístěných hned za rohem a pak čekali až to zhasnou. BTW na výběr jsme měli velkou plochu na zemi, kovové židličky a stará rozřezaná prosezená koženková křesílka, na která padla volba. Prosíravě jsme pospojovali zavazadla a když někdy mezi jedenáctou a dvanáctou utichla hudba z nedalekého baru, ulehli jsme (tedy v rámci možností, o leh de facto nešlo :-)). Povídačky o nevhodnosti spánkových pokusů v Heathrow nás od našeho plánu, uspořit nemalou pálku za hotel, neodradily, navíc odvážným přeje štěstí, a tak krom motorizované rolby na podlahy a utěraček laviček, křehký spánek trojice dočasných bezdomovců nikdo nerušil.
Zajímavé odkazy:
Místo spánku:
Zdolaná vzdálenost:
- celkem, 0km
Komentáře
Okomentovat